Jak nastavit dětem pravidla

„Nedělej si ze mě uklízeče!“, „Počkej, nemám čas!“, „Nechci!“, „Pořád mi poroučíš.“, nebo dokonce „Mě tady nikdo neposlouchá, já chci být taky vedoucí.“ Každé dítě občas vzdoruje, odmítá se podvolit naší rodičovské autoritě. Nechce si po sobě uklidit hračky, odmítá jít spát, k obědu vyžaduje čokoládu, jí rukama, do sychravého počasí si chce obléknout kraťasy, plete si obývák s tělocvičnou… A zatímco my jako rodiče trváme na svých hranicích, děti je cítí poněkud jinak. Vzepřou se, zaženou nás do pozice protivníka (ano, i lidská mláďata chtějí měřit své sily) a situace typu „Uvidíme, kdo je tu pánem“ je na světě. Někteří rodiče naopak s pocitem, že jsou příliš autoritářští, ustoupí.

První období vzdoru nastupuje kolem 3. roku věku. Tehdy si děti uvědomují svou osobnost a zkoušejí, jak velkou moc mají, čím se mohou prosadit proti ostatním. Zčista jasna si náš andílek například během jídla začne zouvat bačkorku, shazovat lžičku, házet jídlo pod stůl, rozlévat pití. Maminka na tuto „hru“ přistoupí, trpělivě zvedá a obouvá bačkorku, podává lžičku, utírá loužičky. Dítě se cítí jako vítěz. Častým projevem sebeprosazování je také agrese – kousání, bití, kopání, křik… I to je naprosto přirozené. Na nás je takové situace se ctí ustát, ukázat dětem, kde překročily pomyslnou hranici, kdy svým chováním někomu uškodily. A protože i rodič je přece jen člověk, potřebuje k tomu kvalitní „výzbroj“. Každé dítě je jiné, na každé platí jiné zbraně, jiná taktika, každý rodič řeší jiné výchovné situace. Za nejuniverzálnější zbraň považuji důslednost – ať už nastavíme dětem jakákoli pravidla, musíme je také dodržovat. Za každých okolností. Pokud máme tendenci slevovat dítěti z nastavených pravidel a tím je porušovat, doporučuje se mít je sepsaná – včetně našich reakcí na vzorné i na nevhodné chování našeho dítěte. Vyvarujme se ponižování, urážek, vyčítání či vyhrožování. Nezapomínejme ani na to, že stanovená pravidla musí být našim dětem srozumitelná. Doporučuje se formulovat je stručně a jasně, bez dlouhého zdůvodňování: „Jez lžící.“ „Večer si po sobě ukliď hračky.“ „Nenos si hračky ke stolu.“ Ze zkušeností s vlatními dětmi (stále se často ptají, co znamená ta značka, poznají hračku, která není vhodná pro děti do 3 let, nebo že na poštu nesmí pejskové…) můžu doporučit systém „dopravních značek“ – jednoduché schéma zvládne nakreslit každý a děti jej dobře chápou. Můžete si namalovat i protiklady a zahrát si s dětmi hru na „Co je správně a co je špatně“.

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, do jaké míry své dítě respektujeme jako partnera a do jaké míry jsme autoritativní. Někdy stojí za pokus dát dítěti vhodným způsobem možnost volby. Například trváme na tom, aby se dcera učesala, ačkoli to každé ráno tvrdohlavě odmítá. Zeptáme se jí například: „Budeš se česat hned, nebo až po snídani?“ Dítěti tím dáváme jasně najevo, že na samotné činnosti trváme, ale poskytujeme mu „iluzi“ volby, kdy k ní dojde. Totéž lze aplikovat například na problém s čištěním zubů, uklízením hraček či psaním domácích úkolů.

Náš tříletý Adam často zlobil u jídla. Plival rozkousaná sousta zpět do talíře, během jídla si hrál, nedojídal, vztekal se, vyžadoval krmení. Inspirována knihou Anette Kast-Zahn Jak naučit děti pravidlům jsem se pustila do kreslení. V první řadě jsem na jídelní stůl umístila cosi jako dopravní značku, na níž způsobně seděl chlapeček u stolu a jedl. Na ledničku jsem pak umístila čtvrtku s dlouhou stonožkou – za každé jídlo podle pravidel (nekřičím, neplivu, nehraju si, jím sám) si do jednoho bříška housenky Adámek nalepil samolepku. Za určitý počet samolepek dostal malou odměnu, za „splněnou“ stonožku se jelo do ZOO na synovy oblíbené plameňáky. Ve stejné době se syn naučil vymáhat si vše křikem a vztekem. Bylo nutné dát mu najevo, že takové chování odmítáme respektovat. Kdykoli se začal vztekat a neuposlechl ani třetí důraznou výzvu, následovalo cosi, co sportovci nazývají time out. Tedy v okamžiku, kdy se Adam začal vztekat, beze slova jsem opustila místnost a zavřela za sebou dveře (druhou možností je odvést dítě do jeho pokoje). Zhruba každé tři minuty jsem se vrátila a zeptala se, jestli už se vyvztekal. V případě dalšího křiku jsem odešla na další tři minuty. Když se uklidnil, pochválila jsem ho a na usmířenou se mu, pokud čas dovolil, věnovala při nějaké společné činnosti.

Výchova je vztah, ke kterému patří i neshody, třenice i kompromisy. Jsou mnohem přirozenější než poslušné a bezduché „ano mami, ano tati“. Pokud totiž děti donutíme k naprosté poslušnosti, zlomíme v nich osobnost – a to přece nechceme.