reklama reklama

Nejčtenější

ŽENY s.r.o.

Dovolte, abychom Vám představili projekt, který si klade za cíl podporovat české ženy. Opravdově a srdcově, ale hlavně JINAK! Projekt Katalog ŽENY s.r.o. pomůže ženám v jejich podnikání a zároveň nabídne dalším ženám možnost výdělku.

Zastavil se mi svět, abych jej mohl začít měnit

Nikdy jsem neplánoval, že jednou budu stavět dětská hřiště a ani jsem neuvažoval, že by se tomu věnovala moje společnost. Musela přijít rána osudu, den kdy se mi zastavil svět, abych se zanedlouho rozhodl, že ten svět je třeba měnit.

Nechte mě chvilku..., já si to rozmyslím

To je motto metody, která akceleruje myšlení, zvyšuje efektivitu učení, učí pracovat s chybou a přináší radost a klid do naší práce – Feuersteinovo instrumentální obohacování (Feuerstein's Instrumental Enrichment Programs). Už jste o této metodě slyšeli?

Poruchy příjmu potravy

Anorexie, bulimie a psychogenní přejídání tvoří základní diagnózy celého spektra poruch příjmu potravy. To zahrnuje velmi různorodé problémy, od nezvyklých stravovacích návyků až po život ohrožující chronická onemocnění. V posledních letech jich bohužel přibývá.

Děti a hudba

Potřebují děti zpívat? Naslouchat hudebnímu projevu druhých? Nebo se dokonce učit samostatné hře na hudební nástroj? Poznávat svět tónů, akordů, stupnic? Je jim to k něčemu dobré? Má vůbec cenu vnucovat zájem o zpívání a muzicírování dětem dnešní doby, které povětšinou mají (nechodí-li do hudební školy nebo zpívat do sboru)

 
 

Matky, které křičí

publikováno: 13.10.2012   |   autor: Gabriela Bachárová

Víte, co mnoho matek trápí víc než obtížné hledání a stanovení hranic, nároky mateřství či skloubení všech povinností? Vlastní chování k dítěti. Přesněji, nepřiměřené reakce v podobě hněvu, křiku nebo dokonce vyhrožování. Proč se to děje a co se proti tomu dá dělat?

 
 

Před časem jsem v internetových poradnách hledala inspiraci pro své články. Pokud vím, dělá to tak spousta novinářů, když nechtějí o rodičovství psát odtrženě od reality. Chtěla jsem zjistit, čím se dnešní matky nejvíc trápí. Do očí mne to udeřilo hned. Tématem číslo jedna v poradnách psychologů je následující: „Nezvládám svoje dítě a křičím na ně. Vřískám, vyhrožuji, oháním se rukou, dítě se krčí, bojí se, pláče. Je mi to trapné, ale nemohu si pomoct.  Jsem zkrátka na dně a neumím situaci řešit jinak. Poraďte mi, co s tím.“

Přiznám se, že mě to překvapilo. Domnívala jsem se, že tento rodičovský styl má už po datu spotřeby. A pokud ne, tak ho používají jen v rodinách, které si zaslouží vnější pomoc. Jenže na děti křičí i maminky uvědomělé, které to dělat nechtějí, stydí se za to a obviňují se, že ve výchově  selhávají. Týká se to i takových, které mají jinak mírnou povahu a kdysi si slíbily, že dítě vychovají v klidném tónu. Takových se zmíněný problém týká paradoxně možná nejvíce.

„Chci být klidná, jak se to dělá?“
Na první pohled má dítě v roce 2012 mámu trpělivou a vyrovnanou. To je ideál, kterému se rodiče snaží alespoň formálně přiblížit. Už jen málokdo si dnes veřejně dovolí seřvat dítě před obchodem nebo mu dokonce střelit facku. To, co by se kdysi kvitovalo jako přirozená rodičovská autorita, bývá v současnosti předmětem kritiky a těžkým selháním. I v domácím prostředí se většinou snažíme o rozumný přístup, přesto reagujeme nepřiměřeně.

„Moje tříletá Julie byla celkem klidné dítě, ale před několika měsíci začala procházet negativistickým obdobím. Těžko ji zvládám, nechce jíst, pít ani spát. Neposlechne, když jí něco řeknu, a vzteká se. Byla jsem zvyklá, že se s ní bez problémů domluvím, teď jsem v šoku z toho, jak se sama chovám. Všechno jí musím stokrát zopakovat, ale bez efektu, a pak na ni ječím a hlavně začínám vyhrožovat. Třeba, že odejdu pryč a dám ji cizí tetě, nebo ji odvezu do polepšovny. Já vím, že to zní strašně, taky se za to stydím. Vždy si řeknu, že zachovám chladnou hlavu a nebudu zvyšovat hlas, ale jakmile začne zlobit, nestačím se divit svým reakcím,“ svěřuje se mladá maminka Věra.

V jednom rodičovském časopisu se zase objevila prosba čtenářky, aby jí ostatní maminky poradily, jak hněv zvládat: „Cením si výchovy oproštěné od fyzických trestů, křiku, nadávek a manipulace, ale sama ji neumím prakticky aplikovat. Nechci si na svém dítěti vybíjet zlost a trestat ho za projevy, které mě vytáčejí, vždyť syn jimi jen vyjadřuje svoje potřeby. Často se mi ovšem nedaří potlačit či správně zpracovat své negativní emoce a impulzivní jednání. Křičím, trestám, a vzápětí lituji. Nadávám, vyhrožuji, přestože to pak stejně nefunguje, a náš vzájemný vztah se synem – má dva a půl roku - to jen poškozuje. Když nad ním dnes udělám prudší pohyb, krčí se, v očích strach, odkud mu zas jedna přiletí. Takhle to nechci! Jak z toho ven?“

Vztah musí vyhovovat matce i dítěti
To, že matky často řeší přehnaný křik na dítě, potvrzuje i psycholožka Lenka Lacinová, spoluautorka knížky „Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny“ (vydalo nakladatelství Portál): „Na základě práce s matkami neklidných či hyperaktivních dětí v posledních deseti letech mohu říci, že jednou z nejčastějších příčin pocitů viny je u motivovaných a skutečně snaživých matek skutečnost, že nedokáží výchovné situace za každých okolností řešit takzvaně v klidu a po dobrém. Asi nejvíce je trápí výbuchy negativních emocí, křik na dítě a také to, že jim v takové situaci ujede ruka.“

Proč matky na děti křičí? Jako u všeho za to může kombinace různých faktorů. Dobře se ví, že když jsme ve stresu, vypínají se vědomé záměry a aktivují se vzorce, které máme uloženy hluboko v podvědomí. Jednoduše řečeno, reagujeme stejně, jako jsme to odkoukali od našich rodičů. Jakkoliv jejich výchovné metody odsuzujeme. A je faktem, že minulá rodičovská generace považovala křik za legitimní výchovný prostředek, protože jinak to přece s dětmi nejde. Nebo ano?

Dalším důvodem je současná volnější výchova, děti mají často hranice stanoveny jen velmi orientačně a nejistí rodiče jim ustupují, ať už v zájmu klidu či rozvoje dětské osobnosti, případně kvůli vlastní bezradnosti. Rozdováděnost a vzdorovitost jsou sice normální a zdravé projevy dětství, ale pokud ohrožují sebeúctu rodičů, něco je špatně. Vzájemný vztah má vyhovovat oběma. Dobře se musí cítit rodiče i dítě.

A nakonec, matky samotné si často vůbec neuvědomují, jak náročný je úkol, který každý den od rána do večera, fakticky bez přestávky plní. Dítě, partner, domácnost, práce – považujeme za samozřejmé vše zvládnout. A to v nejvyšší kvalitě a ještě optimisticky. Pokud to tak není, mohou nastoupit drtivé pocity selhání. Vlastní hodnotu a sebepotvrzení matky ještě stále hledají v obrazu výkonné, neunavitelné, obětavé ženy. Není potřeba zdůrazňovat, že to nemůže fungovat a model se dříve nebo později zhroutí. Hněv na dítě je potom logickým vyústěním „nezvládnutého“ ideálu.

Aby to šlo bez křiku a výhrůžek

Je tedy zhruba jasné, proč matky na děti křičí. Důležitější je, co se s tím dá dělat. Změna samozřejmě nepřijde hned a vyžaduje hodně práce sama na sobě. Nakonec ale přináší dítěti i matce novou kvalitu vztahu:

 

1. Čekejte od dítěte více a zároveň méně

Není žádná novinka, že dítě by mělo respektovat pravidla a hranice, které mu rodiče určí. Tyto hranice se mohou podle potřeby měnit, ale jejich existence je nezpochybnitelná. Je rozumné, pokud na nich rodiče klidně, ale jednoznačně trvají. Zároveň s tím ale nežádejte od potomka více, než vzhledem ke svému věku umí poskytnout. Mít záchvat vzteku na rok a půl staré batole, že odmítá jíst jogurt, nebo si obléct kalhoty, je skutečně nešťatsné. Vždyť dítě prochází obdobím prvního vzdoru, důležitým vývojovým mezníkem.  Vysvětlování, domlouvání, zvyšování hlasu ani tresty nepomohou, dítě to ještě nemůže pochopit. Mnohem lepší je poskytnout dítěti v jeho nezvládnutých emocích zázemí a pilovat k dokonalosti techniku odvedení pozornosti. Využít energii spíše tímto směrem, než ji investovat do křiku.

 

2. Získejte mateřské sebevědomí

Matka, která zvyšuje na dítě hlas, není silná, ale slabá. Nejistá ve své mateřské roli a často i v životě. Jednou z cest, jak zmírnit přehnané emoce, je zvýšení sebedůvěry ve všech oblastech života. Což není nic jednoduchého. Mnohdy pomůže prosté uvědomění si, v čem jsem jako matka, žena a člověk dobrá, o co se mohu opřít. Dítě potřebuje sebevědomou maminku jako sůl. Představit mu svět jako příjemné a bezpečné místo může jen člověk, který se v něm sám cítí dobře. A bez sebejistoty se dobře žít nedá. Matka, která má pevné a odůvodněné postoje a váží si sama sebe, je pro dítě neocenitelným darem, poskytuje mu ochranu a vedení. Je velká pravděpodobnost, že takovou matku bude dítě instinktivně respektovat, zmenší se třecí plochy a křiku ke spokojenosti všech ubude.

 

3. Zkuste rodičovskou skupinu

Matky obvykle nepovažují vztek na dítě za důvod objednat se k psychologovi. Rodičovská skupina je dobrou alternativou a zároveň místem, které může vést k opravdové změně. Podle Lenky Lacinové lze v rámci skupiny (ale i v individuálním výchovném poradenství) najít příčinu nevhodných vzorců chování, které mnohdy souvisí s vlastní historií a zkušenostmi z vlastního dětství. Podpora ostatních rodičů je motivační. Navíc je velmi úlevné zjistit, že na děti někdy křičí i ostatní a do jisté míry je to normální. Rodičovské skupiny jsou v posledních letech poměrně běžnou praxí ve větších městech.

 

4. Odpusťte si nedokonalost

Pokud není křik každodenní záležitostí, ale spíše výjimkou z pravidla, odpusťte si to. Můžete jít ještě dále. A považovat to dokonce za pozitivum pro vývoj dítěte. Dokonalá matka totiž není v jeho zájmu. „Pro zdravý vývoj dětí je nejvýhodnější takzvaná dost dobrá matka, nikoli supermatka z televizní reklamy či seriálu. Děti se učí orientovat v emocích druhých lidí od útlého věku právě v prostředí rodiny a je důležité, aby negativní emoce a jejich význam integrovaly do své rozvíjející se představy o lidech a světě právě v kontextu bezpečného rodinného přístavu,“ uvádí Lenka Lacinová a dodává: „Mnohdy pomůže uvědomit si, že byť jako matka dělám chyby, jsem přesto tou nejlepší mámou pro svoje dítě. Jak jinak by se naučilo chyby reflektovat? Jak jinak by zažilo stres, naučilo se odpouštět či vyjadřovat emoce? Takové dovednosti je přece jen nejlepší dětem předat v teple domova a vybavit je tak do světa důležitými kompetencemi.“ 

Když dítě vzteku rozumí…

A nakonec, někdy je paradoxně vztek tou nejlepší výchovnou metodou. Zuzana byla ke svému tříletému synovi za všech okolností vlídná. Malému trpělivě vysvětlovala, proč něco nesmí. Mnoho věcí mu dovolila, aby náhodou nepoškodila jeho vývoj. Jednoho dne luxovala a potřebovala, aby se jí syn nemotal pod nohami. Když ani po desátém upozornění neuposlechl, najednou na něj křikla, ať okamžitě zmizí. A co se stalo? Tomášek dělal to, co od něj máma žádala. „Cítila jsem velkou úlevu, měla jsem pocit, že jsem udělala to nejsprávnější. Určitě jsem ho svým chováním nezastrašila, ani mu neublížila. Myslím, že i když je malý, pochopil můj vztek správně, jako projev mé sebeúcty. Od té doby je s ním lepší domluva než dříve.“

Jak je vidět, nic není černobílé. Ani ženu, která se vzteká na dítě a křičí na něj, okolí nemůže odsoudit jako jednoznačně špatnou matku. A neměla by se tak vnímat ani ona sama. I když samozřejmě – nejlepší je nekřičet.

 


Gabriela Bachárová

Je novinářka, věnuje se hlavně problematice rodiny, dětí a zdraví.

 

 
 
 
reklama reklama