reklama reklama

Nejčtenější

ŽENY s.r.o.

Dovolte, abychom Vám představili projekt, který si klade za cíl podporovat české ženy. Opravdově a srdcově, ale hlavně JINAK! Projekt Katalog ŽENY s.r.o. pomůže ženám v jejich podnikání a zároveň nabídne dalším ženám možnost výdělku.

Zastavil se mi svět, abych jej mohl začít měnit

Nikdy jsem neplánoval, že jednou budu stavět dětská hřiště a ani jsem neuvažoval, že by se tomu věnovala moje společnost. Musela přijít rána osudu, den kdy se mi zastavil svět, abych se zanedlouho rozhodl, že ten svět je třeba měnit.

Nechte mě chvilku..., já si to rozmyslím

To je motto metody, která akceleruje myšlení, zvyšuje efektivitu učení, učí pracovat s chybou a přináší radost a klid do naší práce – Feuersteinovo instrumentální obohacování (Feuerstein's Instrumental Enrichment Programs). Už jste o této metodě slyšeli?

Poruchy příjmu potravy

Anorexie, bulimie a psychogenní přejídání tvoří základní diagnózy celého spektra poruch příjmu potravy. To zahrnuje velmi různorodé problémy, od nezvyklých stravovacích návyků až po život ohrožující chronická onemocnění. V posledních letech jich bohužel přibývá.

Děti a hudba

Potřebují děti zpívat? Naslouchat hudebnímu projevu druhých? Nebo se dokonce učit samostatné hře na hudební nástroj? Poznávat svět tónů, akordů, stupnic? Je jim to k něčemu dobré? Má vůbec cenu vnucovat zájem o zpívání a muzicírování dětem dnešní doby, které povětšinou mají (nechodí-li do hudební školy nebo zpívat do sboru)

 
 

Rodičovství jako duchovní cesta

publikováno: 26.10.2010   |   autor: Zuzka Zábrodská-Zvěřinová

Pravda je, že téměř každá aktivita může být cestou k osvícení či ke štěstí, chcete-li. Cesta rodičovství je podle mého názoru jednou z těch dobrodružnějších. Nezavede nás však do exotických dálek lákajících bílými písčitými plážemi, šuměním kokosových palem a klidným popíjením maracujového koktejlu, jak bychom se mohli domnívat- je to koneckonců mateřská (rodičovská) dovolená,no ne? A tu bychom si přeci chtěli a měli užít! Naše představy jsou během očekávání potomka různé, ale nikdo z nás si jistě nepřál zažít například adrenalinový dvou až tříletý pobyt v nádherné pestrobarevné Amazonské džungli, kde bychom se dnem i nocí potýkali s dravými šelmami, vřeštícími lidoopi, a kde by stres a spěch byly nutným předpokladem pro přežití.

 
 

Kromě vlastních představ jak dokonale zvládnout tento dobrodružný výlet do neznáma tu máme ještě představy našeho partnera, příbuzných a v neposlední řadě také společnosti, která je postavená na morálním principu "hodnoť" bližního svého. Proto nám tolik záleží na tom, abychom byly přijímány, chápány a milovány takové jaké jsme, i s našimi nedokonalostmi, které jsme nepřijaly ani my sami. Ze stránek časopisů se na nás dívají čisté, vyžehlené a usměvavé maminky a tatínkové s neméně dokonalými dětmi a v naší hlavě se rodí plán, jakýsi předobraz toho, co bychom si přáli. Chceme vše a chceme to pokud možno hned teď. Být dobrou chápající matkou, která má vždy čas, když dítko potřebuje její blízkost, něhu, porozumění a vysvětlení. Být dobrou hospodyní, která s přehledem, v klidu či dokonce s úsměvem na rtech stíhá veškeré domácí práce včetně vaření, venčení domácích mazlíčků a obhospodařování vlastní bio zahrádky. Taky se chceme kromě vyměňování plínek a hraním si na paci, paci, pacičky něčím smysluplným zabývat, třeba něco studovat nebo se dokonce na částečný úvazek vrátit do práce, která by nás naplňovala a pomohla, v ideálním případě, finančně zabezpečila celou rodinu. Také bychom chtěly mít dostatek volného času na svého partnera, kamarády, koníčky a spoustu dalších věcí. A jen tak mimochodem bychom chtěly být také krásné, svěží, okouzlující, přitažlivé a oduševnělé bytosti, kterým se nanejvýš může stát to, že na ně v supermarketu někdo zavolá: "Slečno, něco vám vypadlo z košíku."

Možná, že po tom všem netoužíte, možná máte jiná ideální řešení ve své hlavě, na jednom se ale asi shodneme všechny: mít vše po čem toužíme je nereálné. Uuf, to jsme si oddychly! Je příjemné slyšet, že je v pořádku, když se nám nedaří všeho dosáhnout. Člověk potřebuje, aby mu někdo potvrdil, že má pravdu, ocenil jeho snahu, že dělá co může, i když všechno stihnout nemůže. Je rád, když vidí, slyší a čte, že ostatní jsou na tom stejně či podobně. Cítí se hned lépe, tedy aspoň na chvilku...

Usilujeme o to, aby náš život probíhal hladce, aby v našem životě a vztazích fungoval nějaký řád, protože chceme plánovat, abychom pak mohly očekávat a předvídat, co se stane a byly tak na vše co nejlépe připraveny a mohly budoucí situaci co nejlépe vyřešit. To je však velmi stresující model. Svým počínáním jako bychom říkaly, já vím jak a co je pro mne a mé nejbližší nejlepší. Cítíte tu obrovskou tíhu, kterou pak musíte přenášet tam a zase zpět podle toho jak byste si přály, aby daná situace dopadla? Napadá mne srovnání s proudem veliké řeky. Pokud nepřijmeme nejprve danou situaci takovou jaká je, budeme se hodně lopotit, vysilovat, a nervovat, než se nám povede dostat se na druhý břeh. Pokud však přijmeme fakt, že se nacházíme v proudu řeky a budeme respektovat její podobu a projev, naše mysl se na chvilku zastaví, zklidní, splyne s přítomným okamžikem a řekou. A rázem intuitivně pocítíme, že ve vodě se dá mimo jiné dobře plavat, nechat se unášet proudem, potápět se, pozorovat život na hladině i pod hladinou. Cíl dostat se na druhý břeh se stává vedlejším. Každý pohyb má smysl sám o sobě, každé šplouchnutí je naplněné přítomným okamžikem. Otevírá se nekonečno- není v budoucnu jak jsme si myslely ale tady. Cesta dokonalosti, cesta nebem na zemi.

Co to tady čtu? Jaké nebe na zemi? Vždyť jsme si už přece ujasnily, že dokonalost neexistuje a že je v pořádku být nedokonalá matka, manželka, hospodyně a žena. Ano, jistě, zkusme se ovšem na situaci podívat i z jiného úhlu pohledu. Je tu totiž skrytý jeden paradox. Pokud jsem skutečně bytostně přesvědčená o tom, že je v pořádku dělat, chovat se, vypadat a stíhat vše tak, jak to nyní dělám, bude to znamenat že plně přijímám přítomný okamžik a tím i sama sebe takovou jaká jsem. Pokud to tak opravdu je, přijímám tímto způsobem i ostatní lidi na této planetě. Nehodnotím, netrvám na změně, neusiluji o moc, což jsou oblíbené aktivity našeho ega, které žije hlavně z minulosti a budoucnosti. Místo toho se stávám dokonalou, nezávisle na tom, čeho jsem dosáhla, co mám a jaké jsou mé plány. Vím přesně co, jak a kdy udělat a jde to lehce, rychle, tak nějak samo od sebe, bez velikých příprav, plánů a přemýšlení. Tak ale můj život zatím vždy nevypadá. Pokud se rozhodnu žít svůj život podle diktátu rozumu a stokrát za den si budu říkat, že touha po dokonalosti je nesmysl, že život je o kompromisech, o reálném racionálním myšlení, a že je v pořádku a přirozené, že něco nemám nebo nestíhám nebo nezvládám, časem mě to stejně začne nahlodávat. Stokrát nic sice umořilo osla, ale ne naše podvědomí. Podvědomí je prevít. Na vědomé úrovni můžeme spoustu myšlenek a emocí potlačovat či rozvíjet, ale tam kde není přijetí a vědomé prožití přítomného okamžiku, zážitky a emoce se v podvědomí kupí a dělají časem pěknou neplechu v podobě nepříjemných pocitů na těle i na duši. Situace se pak stává o to komplikovanější, protože jsme mezitím ztratily přehled odkud která emoce pramení.

Abychom přežili (my všichni) pěstujeme si určité představy o tom, kdo jsme, čím jsme, co jsme a co děláme. Snažíme se vytvářet a budovat jistoty, na které bychom si mohli sednout a říct si -tak teď je to jakž takž v pohodě, teď si trochu oddychnu. Za chvíli zas ale něco neočekávaného přiletí a náš těžce vysněný, bráněný a křehký pocit klidu je ohrožen, emoce se probouzejí a po nás se ještě chce, abychom byli slušní, ohleduplní, trpělivý, láskyplní, chápající a já nevím co ještě. Tak se s tím nějak popereme, protože to je to, co většina z nás dělá, vyřešíme co je nutné. A nutné je z našeho úhlu pohledu mnoho. Máme pocit, že naše vytoužené štěstí a klid je podmíněné dostatečným množstvím informací. Času je málo, tak musíme s tím sbíráním trochu přidat. Krátké, výstižné nadpisy, články, zprávy, vztahy a vzdálenosti jsou samozřejmostí a čím častěji, tím líp, všechno se jednou bude hodit.Chceme mít co nejvíc zážitků, urvat co se dá a dokud to jde. Máme strach, abychom o nic nepřišli, strach, že bychom propásli něco důležitého, co by nás do budoucna mrzelo nebo by nás mohlo naplnit štěstím. Říká se přece, že člověk na smrtelné loži nelituje toho co udělal ale toho co neudělal.Jenže když jsme pořád v poklusu v honbě za prožitky, splněnými úkoly, představami a požadavky vytváříme si ve své hlavě obraz spěchu, nestíhání a stresu, který nám zpětně bude přitahovat do našeho života stále více podobných situací, kde budeme muset spěchat, nestíhat a stresovat se. Je to tím, že naše podvědomí se nezabývá tím co bychom si přáli a co ne, nýbrž pouze registruje obrazy se kterými naše mysl pracuje a ty pak přetváří do reality v podobě starostí vracejících se jako bumerang. Nechceme je, ale přesto je tak nějak bereme jako součást našeho života. Například už tím, jak se vyjadřujeme. Když říkám, že se o někoho starám jistě to neznamená, že bych chtěla mít nějaké starosti až do stáří. Když se ztotožním s hlasem v mé hlavě, který mé dítě hodnotí nebo si na něj stěžuje ostatním, či rozebírá s někým jiným jeho nedostatky, budu svou energií řešení problému brzdit a díky napojení které naše děti na nás mají tím bude ovlivněn i jejich život do budoucna. Možná si říkáte, že utrpení patří k životu, že by nebylo dobré, aby všechno hned vyšlo a každý hned dostal po čem touží. Souhlasím. Vše nepříjemné a náročné má své místo. Utrpení může být výborným učitelem a skvělým nástrojem pro vstup do našeho nitra, kde sídlí naše duše. Pokud se s ním ale identifikujeme, stáváme se tím utrpením a ono pohlcuje a ovládá celý náš život, včetně vztahů s našimi nejbližšími. Uvěříme, že život je boj o přežití o moc, o prostředky a zdroje. Svět kolem nás uvidíme skrze tyto zkreslovací brýle o kterých ani nevíme, že je máme a pokud by nás na ně někdo upozornil a řekl nám ať je zkusíme na chvíli sundat, jistě bychom se na něj obořili s tím, že nejsme blázni, abychom takovou pošetilost prováděli nebo bychom možná dostali strach, či by do nás vjela zloba, že nám ten druhý chce jistě nějak ublížit, apod.

Nemusíme nic, vše je naše svobodná volba a jen na nás záleží, zda svůj život přijmeme takový jaký je, i s tím, že možná všemu nebudeme zpočátku rozumět, anebo budeme nadále běhat s vyplazeným jazykem v kole snažení a usilování.

Ačkoli to může znít jako paradox, lidé v těžkých životních situacích mají osvícení na dosah. Pro některé lidi je vnitřní tlak takový, že se rozhodnout dál již netrpět a odevzdají se pokorně do rukou Božích, osudu, či vyšší inteligence, což není vzdání se zodpovědnosti,jak jsem si dlouho myslela. Je to přijetí svého osudu. (Někteří se s tímto darem víry již narodí a nepotřebuje žádné utrpení k tomu aby si víru udrželi, ale mezi ty já nepatřím. Já jsem si nevědomky zvolila cestu ega a trvalo mi dlouho než jsme na to přišla...) Když člověk přestane se svým osudem bojovat a uvěří, že splyne-li s jeho proudem bude v dobrých rukou, pak se tak také stane. Materiální svět se kolem něho nezmění, ale jeho brýle se rozpustí a on uvidí svět takový jaký je, bez hodnocení, beze strachu, bez křivdy a nenávisti. Myslím si, že víra není podpůrná berlička, je to nástroj podobný klíči k nebeské bráně, která je hned vedle vás. No to by bylo ohromné, kdyby to tak bylo, viďte? Aspoň vidět by byla, jenže ona je uvnitř, v každém z nás. Bojíme se ale ji odemknout, ego nás krmí nejrůznějšími obavami a důvody, proč to teď nejde. Nedivte se, pokud byste se jednou za tou bránou ocitli, zjistili byste, že ego je jako nádobíčko pro panenky, dá se s ním hezky hrát hra na "jako", ale nikdy s ním nic pořádného neuvaříte. Vstup do brány naší duše je jako krok do tmy, kde není nic. Když tam vkročíte nebo rovnou skočíte, nedopadnete tvrdě na zem, ale budete se vznášet v příjemném nic, kde je vše teprve v latentní fázi. Když e se vám podaří přijmout tuto tmu takovou jaká je, či se vám v ní dokonce bude líbit, budete se tam cítit bezpečně, přestanete chtít v ní něco vidět, nebudete na nic myslet a poslouchat ničí názory, pak pocítíte absolutní klid. Na počátku totiž byla tma. A abyste se mohli stát světlem a tma vás už nikdy neděsila, je potřeba tu tmu přijmout v sobě. To znamená pocítit to, že jsme odsud primárně všichni vzešli a jednou se tam opět navrátíme. S tímto vědomím ucítíte, že jste nyní lehčí, přesto však silnější a schopnější než kdy předtím. Není čeho se bát, vše je pomíjivé. Najednou cítíte, že je vaše tělo krásné a dokonalé takové jaké je a září jako maják. 

Když se pak vrátíte zpět do vaší reality bude vše jako dřív, ale vy budete už schopni rozpoznat podle svých pocitů zdroj vaší energie. Pokud je klidná, vychází z nitra, pokud je těkavá, nespokojená či jinak nepříjemná, souvisí s egem, s naší racionální, analytickou myslí. Už budete vědět, že to co hledáte je zdroj energie na pozadí přítomného okamžiku a ne nějaké vysněné budoucí štěstí. Postupem času se vaše myšlení a chování začne promítat i do fyzické reality. Věci začnou do sebe lépe zapadat, spousta problémů se vyřeší tak nějak sama od sebe, přirozeným vývojem událostí. Stanete se bystrými přítomnými pozorovateli, kteří cítí, kdy je pravý okamžik pro osvícené a velmi účinné jednání a kdy je lepší zůstat v klidu. Tento stav vám poskytne mnoho inspirativních myšlenek a dokonce i naplní naši tolik opěvovanou i zatracovanou myšlenku dokonalého štěstí a snahu mít vše pod kontrolou. Ovšem s tím rozdílem, že už se nebudete o ně snažit (což by znamenalo, že to nemáte a usilujete o to do budoucna, takže byste to pořád tlačili před sebou), protože je budete prožívat tady a teď. Štěstí a svoboda nesouvisí s nabytím určité věci či stavu, nýbrž pouze s bytím, prožitkem, který přesahuje naše běžné vnímání reality. Zde již nejsou myšlenky ani slova, je tu jen čistý prožitek přítomného okamžiku, během kterého přichází to nejlepší co můžeme dostat.


Zuzka Zábrodská-Zvěřinová

Narodila jsem se v Praze, ale díky diplomatickému poslání a dobrodružnému duchu mých rodičů jsem polovinu svého života strávila mimo toto překrásné město.

 

 
 
 
reklama reklama