Výchova psychologem - Naše Mariánka má ráda žlutou

Jsem psycholog, a tak mi to nedá spát. Jak to vznikne, že se Mariánka rozhodla právě pro žlutou – kterou já ostatně příliš nemusím. Inu, pojďme se podívat.

Předně, dosud nebylo dokázáno, že by se preference barev dědila. To tedy znamená, že Mariánka si svůj vztah ke žluté vytvořila sama a bez našeho přičinění. Barevné vidění je podmíněno individuálně a vnímání a preference barev jsou podmíněny emočními, motivačními, duchovními a dalšími stránkami osobnosti. Podle typologie Carla Gustava Junga dávají přednost teplým barvám (žluté a červené), extroverti, kdežto zelenou a modrou mají raději introverti. No vida – Mariánka je tedy extrovert. Na druhou stranu, toho jsem si všiml i bez žluté. Pojďme ale dál.

Jedním z nejdůkladnějších psychologů, kteří se zabývali barvami, byl Max Lüscher, který na základě experimentální práce s testem H. Rorschacha, vyvíjel svůj test barev. Ten představil na Mezinárodním psychologickém kongresu v Lausanne v roce 1947.

Čtyři základní barvy představují podle Lüschera čtyři základní lidské potřeby: modrá klid a spokojenost, zelená sebeuplatnění, červená činnost a úspěch, žlutá naději. Tyto obecné významy se nemění. Rozhodující je „osobní poměr k barvě“, a ten má každý jiný. Někdo může určitou barvu shledávat příjemnou, jinému se zdá nudná, třetí k ní má lhostejný vztah, čtvrtému se zdá vyloženě ošklivá, nepříjemná.

Lüscher sám pak žlutou považoval za barvu slunce, tepla a světla. Považoval ji za symbol otevřenosti a lehkosti. Žlutá bývá barvou levé hemisféry. „Je spojována s rozvojem samostatnosti.“ Žlutá má svou pozitivní i negativní stránku. Je veselá, optimistická a znamená otevřenost, kreativitu a originalitu, nadšení, někdy až lehkovážnost.

Teplá, jasná žluť působí povzbudivě, osvobodivě. Je to barva změny, dere se dopředu, za vším novým. Milují ji lidé bezprostřední, plní nadějí a očekávání. Ale pozor, tomu, jehož naděje byly zmařeny, se žlutá zdá pokrytecká, licoměrná. Proto odmítání žluté prozrazuje zklamání, nedůvěru v budoucnost.

Žlutá má též mimořádný kulturní význam. V tradičním západním umění je žlutá barvou bohatství, otcovství (výborně!), ale též závisti, Jidáše, Židů a synagogy (Mariánko, Mariánko, komu tím prospěješ?). Žlutá barva byl symbol čínských císařů a čínské monarchie. Byla to také barva Nové Strany v Čínské republice. Tužky mají žlutou barvu kvůli své spojitosti s Čínou, kde se nachází nejlepší grafit. V některých zemích jsou běžně žlutá taxi. Počátek této praxe nalezneme v New Yorku, kde Harry N. Allen natřel své taxi na žluto, když zjistil, že žlutá je na dálku nejlépe viditelnou barvou. Žlutá je mezi mezinárodními politickými organizacemi barva liberálů. Žlutá vlajka na Západě označovala místo nemoci a karantény. V severní Evropě znamená žlutá lest, zbabělost, nevěru, zradu apod.

A teď se to stalo. Jakmile začne otec psycholog uvažovat o svém dítěti jako psycholog a ne jako otec, nutně dojde k závěru, že jeden z nich – tedy on či jeho dítě – je blázen. Právě jsem totiž zjistil, že moje malá Mariánka, která má ráda žlutou, je totiž lehkomyslný extrovertní sionistický sangvinik, a navíc liberál, který nadšeně hledí do budoucnosti, v níž bude jezdit taxíkem do Číny, zatímco já mám chuť vyvěsit z okna žlutý prapor na znamení, že je u nás karanténa.

Jediné, co mě jako otce těší, je, že žlutá ukazuje též závislost dítěte na dospělém“. To je dobře. Už teď totiž trnu při představě, že jednoho dne odejde, navíc s nějakým cizím nezodpovědným chlapem a už nás nebude potřebovat. Zdá se, že to hned tak nebude. Tak jen ať má žlutou co nejdéle ráda.