Hrozí naším dětem skutečně pedofilové?

Snad neexistuje žádná sexuální preference, která by vzbuzovala u lidí tolik odporu, hrůzy a hněvu, jako právě pedofilie. Ne, nechci v žádném případě sebeméně polemizovat o nebezpečí, jaké se v tomto druhu sexuální preference skrývá. Není pochyb o tom, že pedofilie patří mezi skupinu společensky nejvíce nebezpečných poruch sexuální preference. Na druhou stranu to, co se většinou prezentuje jako typický příklad pedofilie, bývá mnohdy spíše výjimkou. Je zde totiž nutné připomenout, že sexuálního násilí na dětech se většinou nedopouští pedofilní jedinci, ale buď příbuzní (různí strýčkové či tetičky) nebo tzv. hraničně strukturované osobnosti, jimž se dříve říkalo psychopaté. Tito lidé většinou preferují dospělé partnery, ale protože dítě je snadná oběť, volí právě je.

Ujasněme si nejprve, o co v pedofilii jde. Pedofilie je v odborném pojetí chápána jako emoční náklonnost převážně nebo výlučně vůči nedospělým chlapcům nebo dívkám. Jde tedy o „lásku k dětem", avšak nikoli mateřskou či přátelskou, ale o lásku milostnou se vším, co k tomu patří. Každý z nás, kdo již prošel pubertou a má za sebou nějaké vztahy se svými více či méně vrstevníky, ví, že dříve či později zatoužil přejít od platonického obdivování svého vytouženého protějšku k fyzickému projevu svých citů. Právě zde však narazí pedofilní jedinec na tvrdou bariéru nejen legislativních norem, ale často i svých morálních zásad. Bylo by velice hloupé představovat si pedofilně zaměřeného člověka jako uslintanou stvůru zvoucí nebohé dítě pomocí bonbonů do temnoty osamělého sklepení. Pedofilie totiž v žádném případě není charakterová vlastnost, a tudíž nijak nevypovídá o daném člověku natolik, aby jej bylo možné ihned soudit. Stejně jako v celé populaci, jsou mezi pedofilními lidmi (a nejde jen o muže) lumpové i dobráci. Ti druzí to mají v každém případě v životě velice těžké.

Představme si každý z nás situaci, kdy je nám zakázáno nejen se stýkat, ale i milovat toho, koho máme rádi, a to nikoli jen kvůli zákonům, ale též i vzhledem k našemu rozumu a morálce, jež nás od projevů citů zrazuje. Mnoho pedofilů si je dobře vědomo, že jim běžný svět milostných vztahů zůstane navždy uzavřen, a sami dobrovolně vyhledávají léčbu, neboť mají děti skutečně rádi a v žádném případě jim nechtějí ublížit. Sám jsem měl možnost se s řadou takto orientovaných lidí setkat a v konečném důsledku mi jich bylo především líto. Východisko z této pasti je složité.
Těm, kteří jsou umělecky nadaní, se může podařit svou touhu odreagovat v poezii, malířství, či literatuře, tak jak to udělal například Lewis Carroll, kdy pro svou vyvolenou, osmiletou holčičku, již zoufale miloval, napsal Alenku v říši divů. Ti ostatní nacházejí své uplatnění alespoň při práci s dětmi, kdy, ač nikdy nepřekročí meze zákona, přece se svým svěřencům věnují s maximální péčí, ohledem a v pravém slova smyslu s láskou, Konečně vždy tu bude skupina pedofilně zaměřených lidí, kteří buď nemají tak silný charakter, vůli, nebo obojí, aby své jinakosti čelili, a své fantazie převedou v činy. Teprve tehdy jde o zločin, nebo´t pedofilie trestná není, avšak pedofilní chování ano. Pak musí přijít na řadu justice (pouze a jenom justice, nikoli ulice), aby zvážila míru provinění a nařídila buď potrestání, léčbu, nebo obojí. Ruku v ruce s tímto represivním procesem však musí postupně probíhat jakési demytizování pedofilie. Jistě je chvályhodné, aby se děti s tímto rizikem, jež k jejich věku náleží, seznámily, avšak nikoli v podobě bulvárně zabarvených zpráv, ale s ohledem na realitu. Totéž platí i pro celou společnost, která občas vykazuje až fobické postoje vůči pedofilům a je ochotna „ve jménu dětí" (kolik věcí lze dělat ve jménu dětí...) zničit člověka už v okamžiku, kdy na něj padne stín podezření.

Pokud jste laskaví čtenáři dočetli až sem, jistě vás napadla otázka. „To by mě zajímalo, co by pan „tolerantní psycholog“ Štrobl dělal, pokud by se například od svých kolegů dozvěděl, že jeho dcera chodí do kroužku, který vede pedofilně orientovaný člověk“? Inu snadná otázka, těžká odpověď. Popravdě nevím, co udělám, pokud takováto situace nastane. Vím však, co bych udělat chtěl. Patrně bych zašel za tím vedoucím a řekl bych mu asi toto. „Vím, že máte tuto poruchu a také vím, jak těžký musíte mít proto život. Vážím si toho, co pro děti děláte a budete-li někdy potřebovat mou pomoc, víte, kde mě najdete. Zároveň Vás chci upozornit na toto: Jestli však zjistím, že jste se zachoval k jakémukoli dítěti jinak, než jak se na dospělého sluší a patří, rozcupuju Vás jako pitbull křečka.“