reklama reklama

Nejčtenější

ŽENY s.r.o.

Dovolte, abychom Vám představili projekt, který si klade za cíl podporovat české ženy. Opravdově a srdcově, ale hlavně JINAK! Projekt Katalog ŽENY s.r.o. pomůže ženám v jejich podnikání a zároveň nabídne dalším ženám možnost výdělku.

Zastavil se mi svět, abych jej mohl začít měnit

Nikdy jsem neplánoval, že jednou budu stavět dětská hřiště a ani jsem neuvažoval, že by se tomu věnovala moje společnost. Musela přijít rána osudu, den kdy se mi zastavil svět, abych se zanedlouho rozhodl, že ten svět je třeba měnit.

Nechte mě chvilku..., já si to rozmyslím

To je motto metody, která akceleruje myšlení, zvyšuje efektivitu učení, učí pracovat s chybou a přináší radost a klid do naší práce – Feuersteinovo instrumentální obohacování (Feuerstein's Instrumental Enrichment Programs). Už jste o této metodě slyšeli?

Poruchy příjmu potravy

Anorexie, bulimie a psychogenní přejídání tvoří základní diagnózy celého spektra poruch příjmu potravy. To zahrnuje velmi různorodé problémy, od nezvyklých stravovacích návyků až po život ohrožující chronická onemocnění. V posledních letech jich bohužel přibývá.

Děti a hudba

Potřebují děti zpívat? Naslouchat hudebnímu projevu druhých? Nebo se dokonce učit samostatné hře na hudební nástroj? Poznávat svět tónů, akordů, stupnic? Je jim to k něčemu dobré? Má vůbec cenu vnucovat zájem o zpívání a muzicírování dětem dnešní doby, které povětšinou mají (nechodí-li do hudební školy nebo zpívat do sboru)

 
 

Kolektivita dětem svědčí

publikováno: 08.01.2011   |   autor: Mgr. Iveta Vaisová

Adámek byl vždycky nesmělý chlapeček. Když jsme přišli na pískoviště, stál u mě a zpovzdálí pozoroval, jak si hrají ostatní děti. Na písek si troufnul leda v mé společnosti, beze mě až v okamžiku, kdy všechny děti odešly. A jakmile se objevil byť jen jediný potenciální kamarád, Adámek opět vyklidil pole. Jedinou výjimkou, s níž byl ochoten si hrát, byla jeho sestřenice Lucka, která je ovšem o 6 let starší. Svým vrstevníkům Adámek prostě nedůvěřoval.

 
 

V kolektivu stejně starých dětí se náš synek začal trošku „otrkávat“ až kolem 3. roku svého věku – to si začal víc rozumět s o rok starším bratrancem Kubou a na pískoviště občas odkráčel sám „s dětima“, jak říkával. Když jsem ho viděla, jak se tu a tam přece jen ochotně zapojuje do bábovkových přeborů či do hry s míčem, trošku se mi ulevilo – vždyť už brzy měl přijít do daleko většího, školkového kolektivu dětí…  Jak to zvládne? Nebude z něj kvůli jeho nesmělosti otloukánek?


S Adámkovým nástupem do školky se mi částečně ulevilo – těšil se tam tak, že zatímco jiné děti vítají možnost jít domů „po o“, on tam chtěl od prvního dne i spát. Jako nováček měl ale domů jít už za hodinu, což náležitě oplakal. Dalších několik dní chodil domů „ze zahrady“, tedy před obědem. Už z dálky jsem ho vídala nesměle postávajícího poblíž skupinky holčiček, které v zahradní kuchyňce připravovaly nějakou tu dobrotu.  Tu a tam se mu povedlo proniknout mezi ně, aby uvařil paní učitelce čaj. Kolikrát byla tak imaginárně přečajovaná, že už ho prosila alespoň o jedno kafíčko… Adámek se zkrátka zavedl spíše jako pozorovatel dění, ve školce nemluvil, jak se jmenuje, prozradil pouze maňáskovi, který se ho zeptal místo paní učitelky. Pokud se zapojil do hry, bylo to převážně v kolektivu holčiček. I na zahradě raději sáhnul po kočárku, který mu paní učitelka tu a tam úspěšně vyměnila za kolečko.  Když měl rýmu, postavil se ke krabici s kapesníky a čekal, až si ho někdo všimne. Namísto výrazného „dobrý den“ a „na shledanou“ paní učitelce vždy jen zamával. Svá nemluvná dopoledne si kompenzoval doma – jakoby měl potřebu předvést nám všechno, co od ostatních dětí okoukal. Celé odpoledne nezavřel pusu, hrál si nahlas, skákal, šplhal po nábytku, všude ho bylo plno.


Až později, to už Adámek ve školce spával, jsem pochopila, co na těch holčičích hrách s kočárky a nádobíčkem má a kde se v něm bere ta odpolední divočina. Pravým důvodem byla Justýna. Stejně stará dlouhovláska, která v jednom kuse zpívá a tančí, drobounká osůbka, s níž jednoduše řečeno šijí všichni čerti. Každou chvíli uměla vymyslet nějakou báječnou aktivitu. Tu a tam vylepšila Adámkovy výkresy vcelku povedenou kytičkou, vymyslela a uskutečnila divokou zahradní  kočárkyádu pro dva závodníky, tedy pro sebe a pro Adama, a když jsme ji potkali na ulici, vzala našeho pana nesmělého za ruce a roztočila ho v radostném tanečku. Zapojila ho do her na Spidermana, na policajty i na Šmouly. Naučila ho první „sprostá“ slova a první dětské manýry, jako je třeba kategorické odmítání polévek či špenátu nebo gesta „ba“ a „neba“ (tedy palec nahoru – bavím se s tebou, palec dolů – nebavím se s tebou).


Jedno odpoledne, když jsem pro Adámka přišla, mi paní učitelka povídá: „Já vám musím něco říct. Adámek dneska při obědě a při spaní vyrušoval. Vyprávěl s holkama. U něj to není stížnost – to je perlička!“  Nevěřila jsem vlastním uším, ale koutky mi cukaly ve snaze rozesmát se na celé kolo. Syn konečně rozvazuje, ulevilo se mi. I paní učitelce se ulevilo, a to tehdy, kdy vyšla ze třídy zrovna ve chvíli, kdy mi Adámek v šatně nadšeně vyprávěl, o čem bylo dopolední školkové divadýlko. Tak dlouhý monolog od něj asi ještě nikdy neslyšela…


Černá a bílá, velká a malá, tenká a široká, veselá a smutná, klidná a divoká, Adam a Justýna… A vždycky něco mezi… Vzájemně se obohacují a doplňují a dělají svět pestrým. Jedno bez druhého by tu bylo tak nějak samo.


Mgr. Iveta Vaisová

Jmenuji se Mgr. Iveta Vaisová (1971), pocházím z Podkrkonoší.Od roku 1994 působím jako učitelka českého jazyka a dějepisu na Gymnáziu F. Palackého v Neratovicích. Jsem vdaná a mám dvě děti.

 

 
 
 
reklama reklama