Žárlivost mezi sourozenci

A pak přišla Terezka na svět. Hned druhý den ji v porodnici zvědavě okukoval a pomáhal mi vézt postýlku s miminkem ke křesílkům, kde čekal zbytek rodiny. Když jsme si pak Terezku přivezli domů, nespustil z ní oči – hlídal ji, hladil a pusinkoval, asistoval při koupání – umýval své sestřičce bříško, div do vaničky nespadl po hlavě, odnášel plínky do koše, a ačkoli vůbec neviděl na cestu, vozil (s mou asistencí) i kočárek... A čekal, že si s ním Terezka bude hrát. Dokonce jí do postýlky naházel několik svých nových plyšáků a autíček. Vysvětlila jsem mu, že tak malé miminko si s autíčkem zatím hrát neumí, upozornila jsem ho, že je samozřejmě moc hodný, že Terezce půjčuje své hračky, ale nemůže jí je házet na hlavičku, protože to ji bolí… Ukázala jsem mu, jak si může s Terezkou hrát bezpečně – chrastítek se chopil velmi ochotně, bravurně natahoval hrací plyšáčky, a když přišel čas hrazdičky, vecpal se pod ni vedle Terezky, aby jí ukázal, jak to funguje.

Ale! Den ode dne si Adámek víc všímal, že se celý den nemůžu věnovat jenom jemu, protože musím pečovat také o miminko, že se s Terezkou musí dělit hlavně o mě. Ačkoli jsem se snažila, abych vyšetřila trochu času jen a jen pro něj, nestačilo mu to – byl zvyklý mít mámu jen pro sebe. A tak začal poněkud víc zlobit. A už nechtěl být samostatný. Ačkoli se v té době uměl sám najíst, najednou začal znovu vyžadovat krmení. Jeho snaha o samostatné oblékání byla tatam. Přestal si říkat na nočníček.  O jídlo či pití si říkal zásadně tehdy, když jsem začala Terezku kojit. Tu a tam jsem ho „načapala“ i s Terezčiným dudlíkem v puse. A tak jsem vytáhla z poliček dva roky staré fotografie  a videonahrávky, aby Adámek znovu a znovu viděl, že on už miminko byl a že jsem mu věnovala stejnou (možná větší) péči, jakou teď potřebuje Terezka. Pokud to jen trochu šlo, snažila jsem se mít „pod křídly“ obě děti – Terezku jsem například kojila a Adámkovi jsem zároveň četla pohádky. Snažila jsem se Adámkovi dát najevo i fakt, že být starším ze sourozenců přináší své výhody – zatímco Terezka doma spala s tatínkem, on se mnou šel do cirkusu; s babičkou nebo s tátou absolvoval celou řadu procházek, divadelních či filmových představení pro děti, zatímco Terezka byla se mnou doma…

Byl to dlouhý boj, často jsem propadala naprostému zoufalství, živenému navíc ne zrovna moudrými průpovídkami, které si před Adámkem neodpustila právě babička. Nezbylo mi než i před ní cíleně a stále dokola opakovat, že máme rádi obě děti stejně a vedeme je k tomu, aby si hrály spolu. Až když Adámek nastoupil do školky a začal se před ostatními dětmi Terezkou chlubit kouzelně dětským „to je ta moje malá brácha Terezka“, nesmírně se mi ulevilo.  To promluvil nefalšovaný velký bráška.

Dnes můžu spokojeně říct, že naše děti dobře vědí, že dostávají stejný díl lásky, a i přes běžné sourozenecké šarvátky si spolu dokážou krásně hrát. Větší měrou nyní žárlí Terezka – má zrovna „maminkovací“ období a těžce nese, když se Adámek přijde pomazlit. A tak se vzájemně opusinkujeme a ti dva malí spiklenci se chytí za ruce, pustí si pohádku a zalezou si spolu pod jednu peřinu. Happy end? Nejsem si úplně jistá. Zrovna před týdnem mě Adámek uzemnil takovým nedětským moudrem – u nás je to špatně, protože každý má mít jen „jednu dětičku“…