Čtenář předškolák

Matně si pamatuji na úkoly, které jsem v poradně musela splnit – něco nakreslit (domeček se zahrádkou, mámu, tátu a děti), říct básničku, poznat barvy… Pak paní doktorka sáhla na poličku pro Knížku Ferdy mravence a zeptala se mě, jestli umím nějaká písmenka. Postupně jsem jí ukázala „O“, „A“, „E“, „R“, „I“… Zkrátka jsem jí předvedla, že znám celou abecedu. Cíleně mě nikdo z rodičů ani z prarodičů číst neučil. Zvládla jsem to vlastním úsilím a vlastní zvědavostí. Tu a tam jsem zaryla prstíčkem do tatínkových novin a zeptala se, co je to za písmenko. Jakmile mi to prozradil, hledala jsem další taková. A pak jsem sedávala se svou fenkou Lucinkou na podlaze a předčítala jí, jak pejsek a kočička myli podlahu a jak pekli dort… Do školy mě tehdy vzali, byla to vesnická jednotřídka, kde jsme z 12 žáků byli 4 prvňáci, a zatímco moji spolužáci se s písmenky teprve seznamovali, já si hned přečetla celý slabikář. Nemyslím si, že by mi čtenářská dovednost nějak ublížila – naopak, pan učitel mě dával ostatním za příklad, a ačkoli nás měl 4 ročníky dohromady, vždycky uměl zaměstnat i ty z nás, kteří jsme byli o kousek napřed. Mě například psaním – nácvik šikmých čar a kliček nad linku a pod linku jsem považovala (velká tiskací písmenka jsem uměla i napsat) za zbytečný.

Láska k písmenkům mi zůstala dodnes. A pomáhám k ní najít cestu i svým dětem. Především si pravidelně čteme. Nejen před spaním, ale i v průběhu dne. Velmi často se mi stává, že se pohodlně usadím se svým mnohasetstránkovým románem, ale sotva ho otevřu, přistane mi na něm pohádková knížka. A tak si čteme, ukazujeme a popisujeme obrázky. Na rozdíl ode mě mají moje děti výhodu v dostatku interaktivních knížek – obtahujeme siluety, skládáme puzzle, přiřazujeme magnetky, rozmotáváme tkaničku Aničku… Hledáme souvislosti mezi přečtenými příběhy a každodenním životem. Adámka i Terezku to velice baví. Adámek si zhruba ve dvou letech zapamatoval celou řadu log různých firem a obchodů – dokázal „přečíst“ Lidl, Coca-cola, GFP (= Gymnázium Františka Palackého), Plus, Globus, Lego… Stejně bravurně zvládl značky aut – neomylně pozná Citroën, Ford, Renault i Škodu. V současné době – v 5 letech – rozeznává také některé číslice a pár písmenek. Umí je i obtáhnout a ty jednodušší opsat. Obtahování základních tvarů v současné době trénuje i ve školce a baví ho do té míry, že s nadšením nacvičuje i doma – mnohdy mu nestačí, co najde v dětských časopisech a omalovánkách, takže tu a tam předkresluji kolečka, ovály, jedničky i dvojky.

Před několika měsíci mě ovšem zaskočila naše dvouletá Terezka, když mi neomylně ukázala písmenko „O“. No ovšem, pod stromeček měla dřevěné kostky s krtkem a abecedou. Tu a tam přišla a zeptala se, co je to. Pojmenovala jsem písmenko i obrázek. Zapamatovala si je, stejně jako o pár týdnů později další písmenka. Dnes zná „O“, „A“, „Y“, „V“ a „X“. Necháváme tomu volný průběh – ke čtení písmenek ji nenutíme, ale když mi sama přijde ukázat „tvrdý ý“, pochválím ji stejně, jako když mi předvede, jak se tkanička Anička oklepe, když vyleze z hromádky mouky, nebo když nakreslí pěkný obrázek. A když se zeptá, co je to, jednoduše jí odpovím. K ničemu ji nenutím a snažím se nebrzdit její zvídavost.

Dovednosti číst již v předškolním věku se říká hyperlexie. Takto nadaných je asi 2% - 4% dětí. Má nějaký smysl jejich nadání nějak brzdit? Myslím si, že nikoliv. To, že dítě zná písmenka, ještě zdaleka neznamená, že umí číst – to umí až tehdy, když rozezná jednotlivé hlásky a umí z nich poskládat slovo. A k tomu u řady abecedy znalých předškoláků mnohdy dochází plně v souladu s jejich věkovou inteligencí, tedy kolem 6. roku věku. Rodiče malých čtenářů mívají často obavy z toho, že se ve škole budou nudit, a tudíž budou během čtení zlobit. Ani to nemusí být pravidlem. Známý dětský psycholog prof. Zdeněk Matějček říká: „Zkušenost naznačuje, že tyto děti se nenudí ani nezlobí, jsou-li zaměstnané něčím, co je pro ně přitažlivé, zajímavé, stimulující. A najít, vymyslet, připravit pro dítě takové „učení‘, to je přece podstatou pedagogicky. Někde takové dítě předčítá ostatním pro zábavu i poučení, někde má úkoly navíc v době, kdy ostatní čtou. Psaní a kreslení jsou schopnosti s motorickou složkou, která se jen zřídka vyvíjí ve shodě s intelektovými schopnostmi – takže tady máme velké pole působnosti. Konečně, každý máme své intelektové a mimointelektové schopnosti trochu jinak „namíchané“, takže při troše pozornosti najdeme další „slabá“ místa v psychické výbavě takovéhoto předčasného čtenáře. Vždy je tady něco, čím se nemůže zase hodně „vytahovat“ a kde my můžeme nasadit svůj přiměřený „vzdělávací nátlak“. Tak tedy – žádný strach z předčasných čtenářů!“